Příroda propůjčila našemu česko-německo-polskému pohraniční jedinečnou krásu, historie mu dala tisíciletý proud lidských osudů, věčný koloběh rozkvětu a úpadku plodů jejich práce, změnu kultur, soužití a rozpor, lásku a svár. Na konci ale vždy byla snaha každé generace, budovat nabyté dědictví a předávat je potomkům v lepším stavu.
Když nahlédneme zpět do historie našeho kraje, nalezneme tady už v pravěku stopy lidí. Později, v době Římanů, projevil se zde nejprve vliv keltských Bójů a na počátku našeho letopočtu vliv germánských Markomanů. V průběhu stěhování národů osídlili Slované celé území. Hluboké pralesy se rozprostíraly daleko do podhůří Lužických, Jizerských hor a Krkonoš a projít jimi vyžadovalo obrovské úsilí. Jako sjednocující prvek se ukázal ranněstředověký český stát, jehož panovníkům se již v 11. století podařilo získat vliv na území Lužice.
V roce 1076 je na určitý čas ovládl kníže Vratislav, v roce 1158 pak král Vladislav.
To se ale již blížila velká vlna kolonizace, která do tohoto slovanského území postupně přiváděla německé přistěhovalce, takže vedle starých srbských vsí vznikaly nové německé nebo smíšené vesnice. Ale vznikaly i nové církevní instituce jako kláštery – cisterciácký klášter Marienthal je doložený písemně už v roce 1234, první zmínka o komendě Johanitů v Českém Dubě je datována poprvé v roce 1291. Z roku 1241 je zmínka o hradu Lemberk v majetku Markvarticů a v roce 1278 získal Rulko von Biberstein z Míšně hrad Frýdlant, který dříve patřil rodu Rohanů. Žitavě – poprvé zmíněné v roce 1238 – byla později králem Přemyslem Otakarem II. udělena městská práva. Za panování krále Jana Lucemburského a císaře Karla IV byla Lužice dlouhou dobu součástí českého království.
Viz také:
V roce 1376 se nejdůležitější města Horní Lužice – Budyšín (Bautzen), Zhořelec (Görlitz), Žitava (Zittau), Kamenz, Lobava (Löbau) a Lubań spojila do Spolku šesti měst . Spolek hrál značnou politickou a hospodářskou roli a udržoval čilé vztahy s Čechami, Saskem, Braniborskem a Slezskem. To se projevilo během husitských válek , kdy spolek měst zaujal výrazně protihusitský postoj a města se zúčastnila křižáckých vyprav do Čech. Několik válečných tažení husitů do Lužice – např. v letech 1427, 1428, 1429, 1429 a 1431 – byly důsledkem tohoto postoje.
Během husitské doby se uvolnily vztahy Horní Lužice k Čechám a to trvalo až do doby vlády králů
Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Když v roce 1526 nastoupili na český trůn Habsburkové, rozšířila se už v Německu Lutherova reformace. Během tří desetiletí se stala i Lužice téměř celá protestantská. K většinou nekatolickým Čechám se tak přidružila v rámci Zemí Koruny české protestantská Horní Lužice a obě země se též zúčastnily povstání proti Habsburkům v letech 1546 a 1618. Obě se pak též společně dočkaly pomsty vítěze.
Třicetiletá válka (1618-1648) znovu spojila osudy dnešního Euroregionu společnou bídou ze strany válčících stran. Jak úzce byl spojen společný život Lužice se Severními Čechami, je zřejmé i z toho, že emigrace severočeského obyvatelstva, způsobená protireformačními opatřeními Habsburků neskončila ani po připojení Lužice k Sasku v roce 1635, ani po uzavření vestfálského míru v roce 1648. Tak tito emigranti plnili válkou způsobené mezery v obyvatelstvu v lužických a slezských vesnicích, takže již od dřívějška existující příbuzenská, jazyková a kulturní sounáležitost lidí na obou stranách hranice trvala i nadále.
Viz také:
V 18. a 19. století se na území regionu rozvíjela výroba v manufakturách a později v továrnách, zvláště v textilním oboru. Ale i tehdy byl mírový vývoj přerušen válečnými útrapami. Celé území zažilo několik tažení pruských a rakouských vojsk v letech 1740-1763, později tažení v napoleon-ských válkách, jako například v roce 1813, kdy se císař Napoleon nakrátko zastavil v Jablonném (Gabel). O 50 let později, v létě roku 1866, vpadla do Severních Čech pruská armáda.
Tolik století, tolik válek, ale milosrdná doba vždy poznenáhlu odstranila jizvy lidské bídy, nakonec na všech stranách přežily důkazy lidské snahy, pracovitosti a píle.
Co všechno zažily staré venkovské hrázděné a roubené stavby, kostely, které někdy – jako např. například kostel ve frýdlantském Wiese – sahají až do 15 století, nebo renesanční náhrobní kameny podobných tvarů, které můžeme najít jak na území frýdlantska, tak v okolí Žitavy nebo Zawidowa a které možná pocházejí ze stejné dílny!
Moderní doba díky komunikacím zkrátila vzdálenosti , ulehčila vzájemné styky, spojila někdejší sasko-prusko-české podhůří našich hor a přispěla tak v druhé polovině 19. století významněji k rozšíření ekonomicky spolupracujícího území s oboustranným pohybem pracovních sil, bez ohledu na tehdejších hranicí. Tyto tendence trvaly ještě nějaký čas po 1. světové válce, pak ale byly přerušeny na mnoho desetiletí.
Charakter přírody každého území je do své konečné podoby utvářen činností lidí a je tak také důkazem dřívějších osudů. Je typické pro naše území, že historický vývoj zde převažujícím způsobem hrál roli spojovacího a integračního faktoru.
Doc. PhDr. Rudolf Andel, CSc.